Jak se tahá skútr z písku? Diana a Míša to otestovaly za vás.

Po příletu do Chiang Mai jsme jako první začaly řešit  Míšy zapomenuté věci na letišti v Krabi. Na sedačkách u gatu nechala svůj šátek a mikinu, které jsem měla v plánu získat zpět. Prošly jsme si tedy kolečko po všech kancelářích na letišti v Chiang Mai, abychom získaly čísla na zaměstnance AirAsia, kteří nám měli pomocí celou situaci vyřešit.

Po oběhnutí celého letiště jsme došly na zastávku autobusu a s řidičem songathew se domluvily, že nás za 30 bht doveze k hostelu. Dojely jsme, rychle se ubytovaly a vyrazily do centra města. Celý zbytek dne jsme prozkoumávaly místní chrámy, které jsou v Chiang Mai na každém rohu. Přidala se k nám i Reka z Maďarska, kterou jsme potkaly na Krabi a ráno letěla stejným letem jako my.

Večer jsme si z našeho pokoje udělali malé call centrum. Mluvily jsme snad se všemi kancelářemi AirAsia od Chiang Mai, Krabi a Bangkoku po Udon a Ubon. Provedly jsme tak malý experiment, zda nízkonákladová společnost zvládne najít a zaslat ztracené věci. A ano, zvládly to! Nás to stálo hodně nervů a 40 bht kreditu, ale vyšlo to, za dalších 18 hodin byly v Chiang Mai. Tenhle problém ovšem nebyl ten největší, který nás v Chiang Mai potkal.

Následující den jsme se vydaly objevovat okolí města. Půjčily jsme si skútr a vyjely do kopců, kde se nachází chrámy Wat Phra That Doi Kham a Wat Phrathat Doi Suthep. První z nich byl spíše menší a plný místních. Druhý chrám je známější a byl naopak plný turistů. Oba chrámy byly hezké, ale ničím speciální. Bylo teprve poledne, a proto jsme se vydaly do vesnice kmene Hmongů, od které nás dělilo 20 minut jízdy. Ve vesnici je pomalu více obchodů se suvenýry než místních obyvatel. Takže proběhlo velké zklamání. I tady turismus zničil unikátní vesnici. Chuť jsme si jely spravit do jednoho z kaňonů, kterých je okolo Chiang Mai velké množství.

 

Vyjely jsme za město a užívaly si výhledů na rýžová pole. Deset kilometrů před kaňonem jsme sjely z hlavní silnice a pokračovaly dále k vodní nádrži, která byla mnohem větší než ukazovala mapa. Od kaňonu nás dělilo jen pár minut jízdy a my měly už strašnou chuť na chléb s olivami, který jsme si cestou koupily.

Zajely jsme do lesíku a cesta se začala stávat spíše vyšlapanou cestičkou. Všude bylo plno písku. Naše rychlost pohybu byla minimální. Vždy řídila jen jedna z nás, protože skútr se řídí lépe, když na něm sedí jen jeden člověk. Pak to přišlo: skútr zapadl do písku. Vytáhly jsme ho a pokračovaly dál. Celá situace se ještě několikrát opakovala. Začalo se stmívat a nám docházely síly. Nikdy nepoznáte jak je motorka těžká,  než jí vlastníma rukama zvedáte. A pokud by vás snad napadlo si ji nastartovat, aby jste si pomohli, tak to prosím nedělejte. Nepomůžete si!

Dotyčné cestě se říká hlavní příjezdová cesta, jen tak mimochodem. Od kaňonu jsme byly 3 kilometry, ale začínaly jsme tušit, že by se dřív setmělo, než bychom tam dojely. A tak se i stalo, sešeřilo se dřív než jsme přišly k rozumu a rozhodly se to definitivně otočit. Otáčet jsme se začaly na kopečku, kde nám skútr zapadl úplně nejvíc. Ačkoliv fyzika nebyla na střední nikdy naše silná stránka, tak se nám podařilo skútr po pár pokusech vytáhnout a natočit do správného směru. Mohly jsme pokračovat dál v překonávání překážek, které už jsme znaly z opačného směru. Skútr stejně jako my utrpěl pár škrábanců, ale nebylo to nic vážného. Když jsme se dostaly z lesa, tak jsme měly z půlky vyhráno, čekalo nás ještě 60 km zpátky do Chiang Mai. Říkaly jsme si, že to aspoň bude dobrá historka na blog. Ostatně blog se stal dobrou záminkou pro to, proč vnímat i selhání pozitivně.

Už nám chybělo jen jediné – Míšy šátek a mikina! Já jsem elegantně zaparkovala v protisměru na parkovišti u letiště a svalila se na trávu, Míša se vydala s škrábanci na nohách dovnitř terminálu pro věci a koupit nám něco sladkého, vysílením se nám třásly ruce a obě jsme věděli, že musíme ještě zvládnout  cestu centrem Chiang Mai. Před naším guesthousem, jsme se na pár metrech nemohly se skútrem vytočit. Zachránila nás naše paní domácí, která skútr elegantně obrátila a zaparkovala. Jak někdo, kdo váží 40 kilo i s postelí může tak ladně pohybovat s takovým strojem, nám do teď není jasné. Asi nějaké thajské geny.

Další den jsem skútr omyla, abych minimalizovala šanci na šílené pokuty. Bály jsme se poškrábání, ale záhadně nám unikla úplně ohlá brzda. Zaplatily jsme 640 bht za poškrábání a vydaly se na masáž celého těla, na kterou  jsem se těšila už od prvního dne. Byl to zajímavý zážitek, protože masérky nemluvily anglicky, takže jsme nevěděly, co pochopily a co ne. A ano,došlo i na masáž prsou (je to normální?), při které si člověk uvědomí,jak malé ruce Thajky mají 🙂 Za hodinovou masáž jsme zaplatily 250 bht, což jsme považovaly za dobře utracené peníze. Zbytek dne jsme odpočívaly, došly si na jídlo a prozkoumaly noční trh.

Návštěvu Chiang Mai jsme měly kompletně za sebou a čekala nás cesta do Chiang Rai. Tam jsme odjely s Míšy mikinou a šátkem, ale za to můj hrníček na čaj zůstal v Chiang Mai. Další tragédie byla na světě. Opravdu mě nechcete bez pravidlené dávky čaje. 😉

Tipy:

  • Centrum města Chiang Mai si nejlépe prohlédnete při dlouhé procházkce.
  • Při půjčování skútru se ptejte na pojištění. Naše (Bamboo bikes) ho nabízela za 40 bht na den. Nabídka pojištění ovšem není běžným standardem. Pojištění se většinou vztahuje na škody vyšší než 10% pořizovací ceny.
  • Na benzínových pumpách se o natankování postarají zaměstnanci, vy jen platíte (v drtivé většině v hotovosti).
  • Před masáží si ověřte, zda vaše masérka ovládá alespoň základy angličtiny. Masáž pak pro vás bude mnohem příjemnější, protože budete vědět, co vám masérka říká. Zároveň nepijte moc vody, jinak se vám bude chtít po masáži břicha, která je standardně v polovině masáže, akutně na záchod.

 

Jaké kuriózní zážitky se dějí na cestách vám?

Comments

  1. Pingback: Jednou nohou v Laosu, aneb Chiang Rai a tajemná hora Phu Chi Fa – CzechSouls.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *