Jednou nohou v Laosu, aneb Chiang Rai a tajemná hora Phu Chi Fa

V Chiang Rai vás autobus vyhodí na nádraží v centru města, jedná se o zaprášené a zablácené parkoviště, kde parkuje víc tuktuků než autobusů. Samotné město je poměrně malé a hravě k ubytování dojdete, tuktuky ani levná (10-20 bht) songathew tedy odmítněte. Odpoledne jsme se rozhodly vydat ke známému Bílému chrámu (White Temple, Wat Rong Khun), který je asi 15 km od města. Možností jak se tam můžete dostat máte hned několik, buď skrze zájezd pořádaný cestovkou, nebo tuktukem/taxi (150-300 bht podle vašich smlouvách schopností), songathew (40-60 bht/os) nebo místním autobusem. Odjíždí z nádraží, kam jste dojeli z Chiang Mai a stojí 20 bht/os, hledejte modrý autobus a nečekejte, že někdo bude mluvit anglicky. Níže přikládáme foto časů, kdy jezdí:


Autobus vás vyhodí u dálnice/velké silnice a Bílý chrám už budete mít na dohled.


Do chrámu a okolního areálu cizinci platí vstupné 50 bht (ano, to že vstupné platí pouze cizinci je tu běžné, s oháněním se diskriminací, jako by to šlo v EU, tu nepochodíte). Chrám samotný je nejkrásnější z venku, uvnitř nás moc neuchvátil, takže pokud chcete opravdu hodně šetřit, tak není nutné chodit dovnitř, nicméně se pak připravíte o možnost si dojít na ty nejkrásnější toalety na světě:


Večer jsme se zašly podívat na největší turistickou atrakci ve městě – zlatou hodinovou věž.


Původně jsme měly v plánu jet druhý den na sever od Chiang Rai do vesnice kmene Karenů, kterým se také přezdívá „Dlouhé krky“, protože místní ženy jsou známé pro prodlužování svých krků tím, že už od mala si na ně dávají těžké železné obruče, které jim bortí ramena a tím opticky prodlužují krk. Po zkušenosti s návštěvou vesnice Hmongů v Chiang Mai (o tom více zde) a přečtení několika blogů jsme zhodnotily, že je to příliš turistické místo a že je nám nepříjemné se jet dívat na lidi trochu jako do ZOO, tak jsme se tento zážitek rozhodly vynechat a odhodlaly jsme se k půjčení kola a projížďky po okolí.

Ráno jsme se s pocitem, že půjčovnu kol najdeme na každém rohu, vydaly do ulic Chiang Rai. Bohužel se ukázalo, že místním lidem pohyb a ekoturismus moc neříká a všude nám vnucovali skútry. Naše hledání však nebylo úplně marné, aspoň jsme mi koupily nový hrneček na čaj! Je na můj vkus malý a má na sobě pochybnou infantilní Hello Kitty, ale co už. Čaj se z toho dá pít. Nakonec jsme se rozhodly pro Singha Park – farmu/zoo/plantáže asi 15 km od města. Kolo jsme vzdaly, ale pohyb ne, takže jsme se svezly autobusem opět k Bílému chrámu a odtamtud šly asi 5 km pěšky. Viděly jsme, jaký žijí místní lidé, rýžová pole a byly za exoty. Bělocha v těchto končinách pravděpodobně nikdo jak živ  nikdo neviděl a jít dále než 200 metrů pěšky, to se tu taky moc nedělá. Pár set metrů před Singha parkem začalo pršet, takže jsme si libovaly v tom, že jsme nakonec nejely na kole, to bychom byly mokré skrz naskrz. Mini ZOO se zebrami a žirafami byla sice zavřená, ale k lístkům na minitramvaj (ano, tak tu tento otevřený minibus nazývají) za 50 bht byla aspoň překvapivě ještě voda a tester čaje zdarma.

Samotná prohlídka parku byla s průvodcem, ale bohužel jen v thajštině, i přes to, podle nás prohlídka parku stála za to. Viděly jsme čajové plantáže, melounové skleníky, áleje ovocných stromů a nakonec i zebry a žirafy z dálky.

Odpoledne lilo jako z konve, takže jsme se rozhodly se dostat zpět malajsií ověřenou metodou – ukecáním místních, aby nás tam vzali. Vyšlo to! A to hned s první thajskou rodinkou.

V Chiang Rai jsme se rozhodly otestovat místní kočičí kavárnu, kterou jsme každý den po cestě na autobusové nádraží míjely. V kavárně Cat ‚n‘ a cup mají neuvěřitelné množství koček různých ras, všechny byly údajně zachráněné z ulic Bangkoku, to nám bylo sympatické. Co nám sedlo podstatně méně byla klimatizace nastavená na 18 stupňů a ukřičené děti/trapitelé koček. Kočičky tu bohužel nemají moc kam se schovat, a tak když si jedna lehla vedle mě, tak jsem se rozhodla jí bránit před dětmi šťouchajícími brčky do spících koček.


Na další den jsem nám naplánovala horu a přilehlou vesnici Phu Chi Fa (nebo taky Phu Chee Fah). Jak se tam dostat? V sezóně (cca. říjen – březen) by měl jezdit přímý mikrobus z Chiang Rai až tam, jinak je potřeba se dostat místním autobusem do Thoengu (34 bht), tam nám bylo řečeno, že si máme vzít taxi. Ale znáte nás, my se jen tak nedáme a peněz na rozhazování taky nemáme. Ochotný Thajec na nádraží se rozhodl, že nás hodí na trh, odkud prý něco jezdí. Asi jsme se špatně pochopili a Thajec s námi nehodlal jít na trh pěšky, ale vzít nás tam na skútru. Ano, počítáte správně – 3 lidi, 2 krosny a batoh, v místních poměrech jsme měly na skútru tolik místa, že bychom ještě po cestě mohli někoho nabrat. Nožičky nám třepotaly ve vzduchu, měly jsme strach, že nám uletí boty a vzhledem k tomu, že jsem lítala za Míšiným batohem na konci motorky, který zřejmě k sezení nebyl určen, i o sebe. V půlce jízdy jsem cítila, jak se popruhy mé krosny motají okolo zadního kola a přemýšlela nad tím, jestli bychom se jenom pobili a nebo rovnou zabili.

Na nádraží v Thoengu sice nikdo anglicky nemluvil, ale zřejmě jsme se aspoň navzájem chápali, na místním trhu, odkud měl bus do Phu Chi Fa jezdit, už nás ani nechápali. Přišel čas na inovace a my začaly malovat. Po hodině hádání a malování jsme se dohodli na 200 bht/os. a odjezdu za 2 hodiny, mezitím si k nám do auta sedla ještě jedna paní a ryba. Teda paní s nákupem a živou rybou. Takhle se to dělá bez ledničky! Koupíte živou rybu, doma jí hodíte do necek a vydrží. Bylo mi jí líto, jak tak na mě smutně otevírala ústa celou cestu. „Ochotný“ pan řidič nás odvezl zřejmě ke svému příbuznému za vesnicí, který nám nabídl ubytování za neodolatelných 1000 bht. No neberte to. Do teď jsme nepochopily, proč se tak přiblble usmíval, když jsme mu řekly sbohem a šly po svých zpátky do vesnice. V prvním domě, kde jsme se zeptaly na ubytování, jsme jej získaly a za 300 bht, s rychlovarnou konvicí na pokoji, vlastní koupelnou a terasou. Hned navečer toho dne jsme se vydaly rovnou na výšlap na Phu Chi Fa. Z vesnice se můžete nechat popovézt na asi 2,5 km vzdálené parkoviště. Je pravda, že kopec nám dal zabrat, ale není to nic hrozného, pokud máte čas. Od parkoviště jdete už jen asi 800 metrů. Výhledy byly úžasné, ale první, co nás zaujalo byl patník na hranici s Laosem. Spokojeně jsme šly dva kroky do Laosu a zpět a udělaly (téměř povinné) selfie, haha. Na hoře jsme stihly udělat asi tak 3 fotky, než jsme se ocitly v neprůhledném mraku. I tak to stálo za to! Na Phu Chi Fě jsme byly samy a měly čas na to si užít ticha, klidu a částečně i výhledů, když se mraky na chvilku protrhly. Výlet sem doporučujeme všema deseti! Dohodly jsme se s naším panem domácím, že nás druhý den ráno hodí na východ Slunce. Nemohly jsme se dočkat! Večer jsme si užily horskou atmosféru a navečeřely se na terase, za dobrý výkon jsme se odměnily pivem a čerstvými vajíčky. Uvařily jsme si je poctivě v rychlovarné konvici a vzhledem k tomu, že si Míša v Chiang Rai prosadila nákup soli, tak jsme si i moc pochutnaly. Jo, evropské jídlo je asi to jediné, co nám tu chybí k absolutnímu štěstí.

Ve 4:45 zazvonil budík a já myslela, že to nepřežiju. Tma a zima, ale utěšovaly jsme se tím, že při výšlapu se určitě zahřejeme. No, nezahřály, protože jsme nikam nešly. Po 45 minutách stání u silnice jsme pochopily, že jsme se s panem domácím asi nepochopili. A nebo zaspal. Tak či tak, šly jsme si lehnout. Ten den už jsme ho neviděly.

Na odjezd domů jsme byly domluvené s pány, co nás vezli nahoru. Ve 12:00 nás měli vyzvednout a odvézt nás zpět za 300 bht. Cesta do Thoengu trvá zhruba hodinu a je to jen asi 30 km, cena byla na místní poměry nadsazená, ale byly jsme s tím ok. Pánové moc dobře věděli, že se odtamtud nemůžeme jinak dostat, a tak nám ráno přišla nemilá sms s žádostí o 500 bht. Nešlo ani o to, že bychom je neměly, ale o princip. Nemáme rády vydírání.

Vydaly jsme se do města pozitivně naladěné s pocitem, že za 300 bht nás někdo do města musí přeci hodit. Město bylo přes den mrtvé. Nikde nikdo. A když už někdo, tak nemluvil anglicky. Musely jsme se smířit s tím, že budeme stopovat. K našemu překvapení nám zastavil každý. První lidé, co se tvářili pozitivně na to, že jedou do města, nás odvezli k sobě domů. Až později nám došlo, že neumí číst latinku. Aspoň jsme si mohly odškrtnout jízdu na korbě auta, to byla naše první. Došly jsme na silnici a další lidé nás odvezli na rozcestí pod silnicí, na nás papír nám napsali název Thoeng v thajštině. Po neúspěšné hodině stopování nám zastavilo auto obsazené čtyřmi lidmi, včetně mnicha. Namáčkly jsme se ve čtyřech na 3 sedačky, dostaly mnichovu vizitku a jakási záhadná telefonní čísla, to byl výsledek naší cesty. A kam jsme se vydaly pak? Počkejte si na další článek!

Poznatky z Chiang Rai a hor:

  • Vždy u sebe mějte tužku a papír, jeden obrázek je více než tisíc slov.
  • Každý Thajec to s vámi nemyslí dobře, ale mnoho ano, neházejte je do jednoho pytle.
  • Občas ty nejlepší místa nejsou v průvodcích, nebojte se hledat a vydat se do neznámého.

Kdy jste se naposledy vydali někam, kde nebyli žádní turisté? Kam to bylo?

Comments

  1. Pingback: Jak se dostat k Angkor Wat? Na kole ne, aneb rady pro ty, co jednou do Kambodže poprvé. – CzechSouls.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *