Jak levně procestovat Taman Negaru a Cameron Highlands a čemu se vyhnout?

Na výlet do džungle jsme se s Míšou obě moc těšily, protože už jsme měly dost městského života v metropolích a chtěly jsme trochu dobrodrůža. Do údajně nejstaršího pralesa na světě Taman Negara se dá dostat buď s cestovkou, za 80-90 RM z Kualy a nebo za 25 RM po vlastní ose. My cestou tam zvolily prostřední cestu. Do Jerantutu po vlastní ose za 18 RM a pak lodí s cestovkou (moc se to jinak nedá) za 50 RM, vzhledem k tomu, že si vás cestovka odchytí hned na autobusovém nádraží, komfort je téměř stejný jako při volbě cestovky z Kualy, ale ušetříte až 22 RM (200 Kč!). Určitě je fajn zvolit cestu lodí aspoň v jednom směru, pokud vás netlačí finance a čas, protože po cestě jsme měly možnost vidět vodní buvoly, anakondu a někteří i krokodýla! Namažte se repelentem, jinak vás havěť sežere ještě než tam dojedete a doporučuji si dát přes krosnu plášťenku, protože batohy jedou vpředu lodi a na většinu stříká celou dobu voda. Levnější verzí je autobus z Jerantutu, který jezdí 3 krát denně a stojí pouhých 7 RM, cesta trvá zhruba o hodinu a půl méně než lodí a jet místním busem je zážitek sám o sobě.

 

V cestovní kanceláři v Jerantutu i v Taman Negaře se vám budou všichni snažit vnutit průvodce. Jistě, pokud chcete jít na 20 km tůru a přespávat v pralese, pak je to nutnost, ale pokud toužíte po klasické trase Canopy Walkway (nejdelší na světě!) a výstupu na Bukit Teresek, pak tento asi 10 km okruh zvládnete hravě bez průvodce. Po trase jsou cedule a chodí po nich více než dost lidí. Cenu pak srazíte z 40-50 RM na 7 RM (2 RM za převoz přes řeku a 5 RM za vstup na Canopy) za osobu. Pokud si říkáte, že chcete v pralese ujít více než pouhých 10 km, tak věřte, že ve vlhkosti 96% a překonání převýšení cca. 350 metrů vás zmůže víc než očekáváte. Pokud se pak chcete zchladit, tak si nezapomeňte přibalit plavky, protože na cestě z Bukit Teresku narazíte asi 800 metrů před cílem na malou pláž u vody, která je jediným místem v oblasti, kde se smí v řece koupat. Já jsem vodu testovala až druhý den a nenaskákala mi žádná vyrážka, nicméně pro lidi s citlivou kůží jako má Míša koupačku doporučuji vynechat.

Po tom, co jsme večer zjistily, se zděšením, že je většina hostelu evakuována a jsme tam pravděpodobně poslední, se nám ulevilo, že nám majitelka nevystěhovala i naše věci. Nebyla slíbená WiFi ani snídaně, ale za to jsme dostaly slevu, takže žádný problém. Pokoj jsme si radši zamykaly dvěma zámky. Z naší zkušenosti je kvalita hostelů v cenové kategorii 35-50 RM/noc za dvoulůžkový pokoj srovnatelná všude, takže se nebojte jít po nejlevnějším ubytování, jediné, co pro nás hraje roli je, jestli mají rychlovarnou konvici. Já toužím po ranním čaji a Míša po své ovesné kaši. Jestli teče studená nebo teplá voda v koupelně v 35 stupních stejně neřešíte. Zchlazení je žádané.

Dopravit se z Taman Negara do Cameron Highlands nějak přijatelně je možné v podstatě pouze soukromými shuttle busy, které stojí 85-90 RM. Pokud nechcete ubrat příliš na pohodlí a přesto ušetřit, tak jeďte z Kualy Tahan (hlavní a asi i jediné středisko v Taman Negara) místním busem do Jerantutu za 7 RM (jezdí opět 3 krát denně) a v Jerantutu na autobusovém nádraží si vás odchytne opět cestovka a za cestu do Cameron Highlands jim dáte 65 RM (za tento jeden přestup tedy ušetříte 13-18 RM, tedy cca 150 Kč). My jsme se rozhodly cestovat ještě punkovější cestou a to po vlastní ose až do cíle. Vyhledaly jsme si (na blozích dalších cestovatelů, na internetu se jízdní řády většinou nedozvíte!), že je možné jet za cca. 35 RM se 3 přestupy místní dopravou. Kuala Tahan – Jerantut – Benta – Raub – Tanah Rata. Bus do Benty jezdí z Jerantutu jednou denně, nyní ve 14:30, ale my se asi v jednu hodinu dozvěděly v malajštině, že náš bus nakonec nepřijede. Zřejmě protože byl rozbitý, soudě podle máchání rukama, ale kdo ví. Posunky jsme se dozvěděly, že musíme až do Kualy Lipis a odtamtud do Raubu. Asi to takhle nevyzní, ale pokud se podíváte na mapu, tak uvidíte, že i normálně místo cca. 250 km jsme měly místními autobusy jet okolo 300 km. S naší novou úžasnou zajížďkou to bylo přes 350. Samozřejmě bylo nemožné stihnout všechny přestupy, když většina spojů na trase jede maximálně 3 krát denně a poslední spoj jede obvykle okolo 17. hodiny. Takže jsme skončily kdesi v Raubu. Agrární město, kde v podstatě nic není. Ubytování ve městě není moc, takže je předražené. Zvolily jsme tedy zcela novou taktiku hledání ubytování. Našly jsme si na google maps hotely, které nemají webové stránky a nedá se zjistit na internetu jejich cena. Podívaly jsme se na ty, co měly horší hodnocení, abychom vyfiltrovaly ty, které budou levnější a voila. Místnost s teplou vodou, vlastní koupelnou, rychlovarnou konvicí a dokonce i klimatizací za 45 RM/noc! Super! A byly jsme jedinní hosté. Tohle určitě nebylo naposledy, kdy jsme se rozhodly hledat ubytování tímto způsobem. Tím, že se ubytování nedalo nalézt na Booking.com či Agodě jsme v podstatě našly něco, kde se ubytovávají místní a tedy neplatíte „bělošskou přirážku“, protože, co si budeme namlouvat… jako běloši/Evropani, tu vždycky platíte víc, než místní.

Do Cameron Highlands jsme se tedy konečně dostaly až druhý den. Cesta nás sice nestála 35 RM/os., protože jsme si musely více zajet a nečekaně přespat v Raubu, ale i tak nás i s nocí navíc vyšla cena lépe než za shuttle, který je, přiznáváme, zřejmě pohodlnější. I s nocí nás cesta vyšla na 60 RM/os a ještě jsme měly plno zážitků z cesty! Třeba při 4 hodinovém čekání v Jerantutu jsme se seznámily s Adrienem z Francie, který nám vyprávěl o svých cestách, spřátelili jsme se a určitě jsme ho neviděly naposledy. V Raubu si s námi náš hostitel chtěl povídat, a tak jsme se dozvěděly o jihothajském separatismu, o kterém jsme ani jedna nikdy neslyšela.

Ihned po příjezdu do Cameron Highlands jsme chtěly jet na čajové plantáže. Z večera, celého dne a půl dne tady nám totiž zbylo jen odpoledne a dopoledne, takže nebylo na co čekat. Grab ani UBER v této oblasti nečekejte, místní autobusy tu nejezdí a na cestovky jsme se obracet nechtěly, a tak nám nezbylo nic jiného než si zaplatit předražený taxík a vyjet. Taxi vyšlo na 20 RM, ale myslím, že by se dalo najít i trochu levnější. K plantážím Bharat je to 6 km do kopce podél silnice (tam jsme jely my) a k plantážím B.O.H. (ty produkují asi 70% malajského čaje) je to cca. 14 km do kopce. Místní tu nejvíc ujíždí na jahodových farmách, podívat se taky můžete na motýlí či včelí farmu, pokud tu máte dost času. My jahody z Čech známe a čaj je to, proč jsme sem jely. Plantáže jsou tu kam oko dohlédne a je to tu krásné, dokonce se v nich můžete i projít!

 

Rozhodly jsme se, že se pokusíme do města taxi s někým nasharovat, ale nikdo vhodný (tedy 2 osoby max.) se nezdál volat taxi, a tak jsme se rozhodly stopovat, pokud se to tak dá nazývat. Naše první kroky vedly ke školnímu autobusu, kde se Míša obětovala a na férovku se zeptala, jestli by nás nemohli hodit do města, k naší smůle jeli opačným směrem. Pak byla řada na mě. Odchytla jsem pár místních a zeptala se, jestli by nás nehodili do města. Kluk se tvářil nepříliš přívětivě, ale pak se ukázalo, že nám nerozumí ani slovo, jeho přítelkyně byla opatrná, ale vypadala vcelku nadšeně z nápadu, že nám pomohou. Ostatně… jak často asi vozí bělochy v autě? Jsme tu trochu jako atrakce. V autě proběhlo klasické selfie, o které nás tu žádá kdekdo a už se jelo. Peníze jsme jim za odvoz samozřejmě nabídly, ale oni jen s úsměvem odvětili, že to pro ně byla radost nám pomoci. Vždycky máme radost, když si máme možnost popovídat s místními, byť mají často velmi lámanou angličtinu.

Druhý den bohužel pršelo a tak náš plán na procházku vzal za své, nicméně Míša se konečně dočkala dortíku po kterém pokukovala už od prvního dne. Opět jsme se sice přesvědčily o tom, že označení „pravý“ cheesecake či „pravé“ japonské tiramisu znamená, že to plus mínus vypadá i chutná podobně jako originály, ale v malajské verzi. Dobré to bylo i tak. Latté mě mile překvapilo tím, že nebylo udělané z turka, které je v některých místech standardem.

Co se týče místního jídla a specialit, tak máme pro vás pár tipů:

  • Nedělejte chybu s kupováním manga v pytlíku s dlouhou trvanlivostí. Když si dáte 2 a 2 dohromady (ne jako my dvě), tak vám dojde, že musí být něčím napuštěné. V tomto případě je to ocet. Ocet s mangem. To nechcete.
  • Chrysantémový čajodžus je neuvěřitelně sladký. Tak moc, že litr této pochutiny musíte naředit aspoň 3 litry vody, abyste docílili pitelného stavu.
  • Čerstvý kokos na pláži? Zní to jako idyla. Pokud jste jej nikdy neměli, tak od toho neočekávejte, že to bude chutnat jako kokos na nějž jste zvyklí. Chutná to jinak. Nám vůbec.
  • Místní alkohol jsem testovala jen já a jen jednou, ale chutnal dobře. Na místní poměry je ve srovnání k potravinám velmi drahý.
  • Jí se tu samozřejmě vše velmi kořeněné, vymáchané v oleji a nejlépe s rýží nebo nudlemi. To už nám leze krkem, nosem i očima. Míša sází na jistotu ovesné kaše, když se chce neutralizovat a já jim neutrální sušenky typu BeBe (nebo Digestives pokud nejste z ČR).
  • Durian, místní bylinné bonbóny a kuřecí pařáty nás teprve čekají. Míša zatím odmítá jíst maso (protože je všechno buď na kosti nebo příliš pálivé) a já si na brouky, pařáty a podobné ještě netroufla (a obávám se, že Míša je ani v plánu nemá), ale to přijde. Věřím si. Co dalšího tu máme ještě ochutnat?

Poznatky z národních parků:

  • Pokud máte filtr na vodu, tak nevyhazujte flašky s padnoucí velikostí víčka. Místní flašky od vody (malé i velké) mají příliš velký otvor a polijete se.
  • Obzvlášť v Taman Negaře si vezměte pevnou obuv, dlouhé kalhoty, dlouhý rukáv a pečlivě se namažte repelentem. Pokud nemáte na pokoji moskytiéru (levnější ubytování nemají), tak se mažte i na noc, zákeřní nejsou jen komáři, ale i všudypřítomní mravenci, kteří se tu vyskytují ve velikosti od několika milimetrů po 6 cm macky.
  • Nedávejte si nereálné cíle. V ČR jsme taky ochotné a schopné ujít 30 km, v pralese nás stejně zmohlo pouhých 10!
  • Před koupí čaje v Cameron Highlands se ujistěte optáním, že je opravdu z místních plantáží. Některé čaje (hlavně zelené) jsou tu pouze baleny a jsou dovezené z Číny!
  • Komunikujte s místními, hodně se ptejte. Místní málokdy lžou, jen vám občas neřeknou všechno. Ptejte se pořád a všech a dozvíte se to, co potřebujete, i jak se vyhnout placení víc než musíte a kam nechodit a co nedělat.
  • Obzvláště pokud vás pak čeká přesun na Penang, tak před jízdou autobusem nejezte. Zákruty v horách jsou nebezpečným hazardem pro váš žaludek (a spolucestující). Bereme zpátky to, že dortík byl dobrý nápad. Nebyl. Aspoň ne poslední den před jízdou.
  • Kupte si toaleťák a žabky. Místní používají zásadně bidet, což znamená vodu po celém záchodě a neexistenci toaletního papíru. A pokud tam je, tak vězte, že bude mokrý. Pokud ne od bidetu, tak od sprchy, která je tu vždy zásadně nad toaletou a umístěná tak, aby byla mokrá celá toaleta. Toaleťák se tedy hodí i na utírání prkénka. Já se snažím přijít na chuť malajskému způsobu a přizpůsobit se místní kultuře. Míša bidet odmítá, protože pak, a to musím potvrdit, nastává moment, kdy máte prostě mokrej zadek, což není každému příjemné (ani mně ne, ale třeba si časem zvyknu). Minimálně jsem přišla na chuť tureckému záchodu. Sice si na něm nepohovíte, ale nemusíte se ničeho dotýkat, což je v místních podmínkách často velkým plusem.

 

Jaké nejkurióznější záchody jste kdy museli použít a kde?

Diana

Comments

  1. Pingback: Jednou nohou v Laosu, aneb Chiang Rai a tajemná hora Phu Chi Fa – CzechSouls.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *