Jsem já nebo tahle země, kdo je šílená?

Mezitím, co si užíváme další metropoli – Kualu Lumpur s Míšou a Anička se ještě stále nevrátila z Vietnamu, rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o pokračování mého velkého indického dobrodružství. Pokud chcete vědět, kde teď jsme a co děláme, tak nás sledujte na našem instagramu www.instagram.com/czechsouls a naše instastories 😉

A pokud jste nečetli můj předchozí článek z Indie, na který tento navazuje, tak se na něj můžete podívat tady.

Pro ty z vás, co jste hádali, že jsem v Indii zůstala, máte samozřejmě pravdu. Řekla jsem si ,,Když ne teď, tak kdy? Když ne já, tak kdo?“ a tím, že cestování po Asii byl můj veký sen a měla jsem z toho dobrý pocit, tak jsem zůstala. Pokud vám je okolo 19, jako mě bylo tehdy, tak asi tušíte, že moje rodina zmého rozhodnutí nebyla bůh ví jak odvázaná. Moje mamka, která už je zvyklá na to, že cestuju sama, trochu vyšilovana a babička, ta úplně. Teta se mnou přestala mluvit úplně. Překvapivě to nejlépe vzal můj taťka, který řekl, že mě stejně nemůže zastavit si dělat, co chci, protože už jsem rozhodnutá a na druhé straně planety. Moje rada pro vás, mladí cestovatelé, nedělejte vyloženě hloupé a nebezpečné věci, ale dělejte to, co v hloubi duše cítíte, že je to správné pro vás, i když vám rodina řekne, že to dělat nemáte. 19 už vám nikdy znovu nebude.

Příjezd do Dillí byl pro mě druhým šokem v Indii. Nechci vám tu dávat rady průvodce a popis dne za dnem, protože si myslím, že to nejdůležitější, co jsem si z Indie odnesla byl ten dojem a pocity, které vě mě Dillí zanechalo. Dillí je nejšílenější místo, na kterém jsem kdy byla a taky jsem tam viděla zatím ty nejhorší věci ve svém životě, ale i tak, Dillí je jeden z hlavních důvodů, proč jsem se do Indie tak zamilovala. Dillí je tak jiné od všeho, co pravděpodobně znáte, že pokud jste to nikdy neviděli na vlastní oči, tak mi asi nebudete úplně schopní nikdy porozumnět.

Lidé žijící na ulicích, elektrické kabely visící nad vašimi hlavmi, hnijící maso prodávané podél cesty s mouchami lítajícími všude okolo. Troubící auta a motorky všude a nikdo, koho by trápilo, jestli vás zajedou nebo ne. Pochopila jsem to. TOHLE JE INDIE. Nepochopte mě, prosím, špatně. Samozřejmě, že jsou části Dillí, které jsou mnohem čistčí a bezpečnější a krásnější, časti pro střední a vyšší třídu Indů, ale tohle, to je to, kde a jak žije většina Indů. Byla jsem vystrašená a v šoku, ale cítila jsem se šťastně. Uvědomila jsem si, co chudoba znamená. Myslím ta opravdová, ne ta, co vidíte v Evropě. Věřím, že by sem každý měl aspoň jednou v životě zavítat a naučit se, co nerovnost opravdu znamená.

Dillí má samozřejmě také svojí krásnou a historickou část, nebojte se, neochudím vás o ní. Ale pokud mám být upřímná, tak jsem sem chtěla vždycky cestovat, abych viděla ten opravdový život a ne jen upravená města pro turisty ze Západu.

Jeden Ind nám řekl: ,,Víte, Evropa, to je jako ABC, ale tady, tady je to víc ABF.“ Nerozumněli jsme mu, takže dodal: ,,Když jedete do Evropy poprvé, tak vás uchvátí krásné kostely všude, ale po týdnu si říkáte spíš Another Bloody Church (Další zatracený kostel) a tady, tady to máte to samé s pevnostmi. Nejdřív se jich nemůžete nabažit a po týdnu si říkáte jen Another Bloody Fort (Další zatracená pevnost).“ A já souhlasím. V Dillí jsme navštívili snad všechny, ale po týdnu nebo dvou, všechny ty pevnosti začaly vypadat taknějak stejně.

Pokud si myslíte, tak jako jsme si mysleli my, že v Indii je všechno tak šílené a nezorganizované, že půjčit si auto musí být hračka, tak jste na omylu. Na ulicích vidíte, že auta řídí občas lidé, kteří nemají tušení, jak řídit auto (tak jako chlapík, co nám řekl, že je skvělý řidič a naboural s námi jeho tuktuk během prvních 2 minut jízdy, což naštěstí pro nás, není v Indii žádný problém a bez zastavení nás dovezl k překrásnému bazénu, kam prý v létě chodí všichni Indové plavat.),

Ano, tohle je ten bazén. Bylo nám řečeno, že pod tím zeleným je ta voda perfektně čistá, a že bez obav si můžeme jít skočit zaplavat, že na nás počká. Ne díky. Myslím, že se bez toho obejdeme.

pro bělocha si půjčit auto je téměř nemožné, protože a) běloši obvykle nebývají dobří řidiči v indických ne pravidlech na silnici a za b) protože chtějí dát práci řidičům, kteří vás zavezou kamkoliv po Indii, ale to nebylo to, co my jsme chtěli. My jsme chtěli cestovat za levno a tak jak, kam a kdy chceme a Boris je navíc skvělým řidičem a řízení si přímo užívá, takže pro nás nebyla jiná možnost, než si auto nějak půjčit. Trvalo nám aspoň den nebo dva najít společnost, která by Evropanům auto byla ochotná půjčit, nicméně se ukázalo později, že za to auto nemůžete zaplatit neindickou kartou ani v hotovosti. Co to je za blbost? Nemůžete dostat indickou bankovní kartu, pokud nejste Ind, takže jak si neInd má půjčit to auto? Naštěstí jsme měli spoustu indických přátel, skrz které jsme mohli transakci udělat. I tak jsem měla svojí první zkušenost s hledáním vkladového bankomatu v Dillí, který by nebyl rozbitý, plný peněz nebo zavřený. A tak jsme skončili ve 3 ráno v hlavní indické bance, chráněné stráží s velkými pistolemi (eh, promiňte, jsem žena a opravdu nevím, co to bylo, ale vypadalo to dost děsivě), kteří vypadali, že nás zastřelí, když se pohneme. Konečně se nám povedlo dostat peníze na Ibrahimův účet, hurá! Pár minut po té mu teprve došlo, že si změnit SIM kartu a nemůže potvrdit žádnou transakci online z jeho platební karty. Super. Byli jsme více a více frustrovaní, protože jsme nejedli, nespali a věděli, že auto nebudeme mít ještě aspoň další den nebo dva.

No nic, aspoň jsme měli možnost zajít s kamarádem na drink do místního baru.

Nebojte. Jak se ukázalo, nakonec jsme se měli sejít v jiném.

A konečně jsme viděli první zvířata v Indii! (Ne, posvátné krávy chodící a povalující se všude nepočítám.)

Kam jsme se vydali pak? Chtěli byste se podívat do Dillí?

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.